Cenová stabilita obnovena, počínání guvernéra Michla navzdory

Článek vyšel dne 6. 3. 2024 v Hospodářských novinách. Odkaz na odemčenou verzi textu: https://archiv.hn.cz/c7-67300520-14qo2d-32dbf85d69299dd

Poslední vývoj cenové hladiny v Česku překvapil jak ekonomy, tak centrální banku, když se její růst vrátil do tolerančního pásma České národní banky (ČNB). Následně guvernér Aleš Michl zveřejnil prohlášení k obnovení cenové stability v ČR. Jeho součástí je také pár tezí, které – tak, jak jsou zde prezentovány – mohou působit zavádějícím způsobem. V tomto článku se proto snažíme uvést tyto výroky na pravou míru.

Guvernér Michl hned z úvodu píše, že se „nové“ bankovní radě podařilo změnou měnově-politické strategie inflaci podstatně snížit. A vskutku platí, že letošní lednová míra inflace čítající 2,3 % je výrazně nižší než 17,5% míra inflace v červenci 2022, kdy Michl nastoupil na pozici guvernéra ČNB. Na tom bezpochyby není co rozporovat. To ale samo o sobě neříká nic o tom, zda se tak stalo zásluhou kroků podporovaných (nejen) Michlem, anebo nikoli. Jinými slovy, míra inflace mohla takto strmě klesnout nikoli díky počínání většinového složení bankovní rady, nýbrž jemu navzdory.

Aleš Michl od poloviny roku 2021, kdy byl odstartován cyklus zvyšování úrokových sazeb z covidových 0,25 %, nikdy nezvedl ruku pro dodatečné zpřísnění měnové politiky. Ve svém článku s Oldřichem Dědkem z října 2021 popisuje, že nákladovou inflaci nelze vyřešit měnovou restrikcí, ale především vysvětlováním. Z toho můžeme vyvodit, že pokud by bankovní rada ještě pod vedením Jiřího Rusnoka nepřistoupila ke zvýšení sazeb na 7% úroveň, rada vedená Michlem by je až na ni pravděpodobně neposunula. Domníváme se tedy, že stabilita sazeb na – jak to z Michlových vyjádření působí – skoro až magickém čísle 7 % nemá původ nikde jinde než v dědictví “Rusnokovy éry”.

Toho času se Michl, tehdy ještě coby člen bankovní rady, celou dobu choval jako bankovní rada v čase t-1 (tj. vždy byl “o kolo pozadu”). Jeho vyjádření nebyla konzistentní s jeho hlasováním, když v post-covidovém cyklu zvyšování sazeb vždy hlasoval pro jejich stabilitu. Fakticky to však znamená, že si se zpožděním jednoho měnově-politického zasedání vždy uvědomil, že jeho kolegové učinili správný krok, ale už nechtěl přistoupit k dalšímu zpřísňování měnové politiky. Na dalším jednání znovu prozřel, že minulé zvýšení sazeb bylo v souladu s potřebami ekonomiky, a takto to probíhalo stále dokola.

Byla stabilizace sazeb na 7 % správným krokem?

Interpretovat dvě po sobě bezprostředně následující události (tj. stabilizaci úrokových sazeb a pokles míry inflace) jako příčinu a následek jedné a druhé pouze na základě jejich časové posloupnosti by značilo staré sofisma post hoc, ergo propter hoc („potom, tudíž proto“). Takové tvrzení by zkrátka bylo logickou chybou.

Jak trefně praví význačný ekonom Frédéric Bastiat, ve skutečnosti existuje pouze jeden rozdíl mezi dobrým a špatným ekonomem. Zatímco ten špatný se zaměřuje pouze na to, co jej přímo udeří do oka, dobrý ekonom je schopen vzít v potaz i to, co již není tak dobře viditelné, a přece důležité.

Vztáhneme-li tuto zásadu konkrétně k inflaci, lze prohlásit, že dobrý ekonom se nezamýšlí jen nad tím, nakolik dané měnově-politické opatření přispělo k poklesu míry inflace, a nespokojí se pouze s tím, že míra inflace se po letech vážné cenové nestability konečně dostala ke zdravým hodnotám. Musí si nutně pokládat otázku, jaká by míra inflace bývala byla, kdyby centrální banka bývala přistoupila k jiným opatřením. Jedině tehdy, dojde-li k závěru, že jím uskutečněné opatření bylo celkově výhodnější než všechny ostatní alternativy, může svoji „strategii“ právem označit za úspěšnou.

Neměla bankovní rada nakonec zvolit jinou strategii?

Samotný prognostický aparát České národní banky v listopadu 2022, tedy v době kulminace inflačních tlaků, projektoval vrchol sazby 3M PRIBOR okolo 8 %. Z toho lze vyvodit, že sami experti centrální banky doporučovali zvýšení 2T repo sazby ještě o cca jeden procentní bod. Tento krok by pak v jejich predikcích z té doby byl následován strmějším poklesem sazeb. Pravděpodobně to měla být snaha o zabránění odukotvení inflačních očekávání a prevenci proti mzdově-inflační spirále.

Přestože v lednu meziroční inflace klesla do tolerančního pásma centrální banky (tj. teritoria 1–3 %), česká ekonomika byla velmi dlouho sužována nebezpečným inflačním morem. Její trápení mohlo být díky vyšším úrokovým sazbám ukončeno dříve.