Článek shrnuje nejdůležitější aspekty Rakouské teorie hospodářského cyklu (ABCT). Text byl původně publikován jako apendix ke studii “V čem se Evropská centrální banka mýlí ohledně bitcoinu?”, která dne 8. 3. 2023 vyšla pro Liberální institut (https://libinst.cz/studie-v-cem-se-evropska-centralni-banka-myli-ohledne-bitcoinu/)
…Pro rakouskou teorii hospodářského cyklu, ze které zde budu vycházet, je klíčová alokace výrobních prostředků v čase (na jak dlouhé produkční procesy jsou vzácné zdroje vynaloženy). Ta může být jak udržitelná, tak i neudržitelná. Za tou udržitelnou stojí reálné faktory, jako je růst lidského poznání a technologický pokrok, který doprovázejí inovace všeho druhu, a pokles časové preference lidí (tj. větší „trpělivost“). Kdežto hnacím motorem neudržitelného ekonomického růstu jsou ryze monetární síly.(12)
Úvěrová expanze, která není doprovázena růstem dobrovolných úspor (uvědomme si, že tyto mohou vzniknout jedině tehdy, když jsou spotřebitelé ochotni obětovat část dnešní spotřeby ve prospěch té zítřejší – úspora nepředstavuje nic jiného než poptávku po budoucích spotřebních statcích), stlačuje tržní úrokovou míru pod její přirozenou (rovnovážnou) úroveň, jež koordinuje mezičasové plány výrobců a spotřebitelů.
Podnikatelé nedokáží na trhu peněz rozeznat dobrovolné úspory lidí od peněz, které bankovní systém vytvořil ex nihilo („z ničeho“) – pro finanční trhy je původ peněz irelevantní –, a tak zcela racionálně reagují na podnět v podobě nižší úrokové míry změnou svých výrobních plánů. Nižší úroková míra, o kterou je třeba diskontovat budoucí tok příjmů, činí produktivnější oklikové metody(13) výdělečnými a umožňuje jejich započetí. Dochází ke změně kapitálové struktury – podnikatelé se orientují na delší metody výroby, tvoří meziprodukty a zahajují investiční projekty dalece vzdálené výstupu konečných spotřebních statků, jež mohou z definice jako jediné uspokojovat preference lidí.(14) Prodlužují a rozšiřují výrobní stadia a zvyšují jejich kapitálovou náročnost.(15)
Ale pozor! Spotřebitelé nejsou ochotni čekat, než výroba vyústí v nové spotřební statky (nijak se nezměnila jejich časová preference ani míra úspor). Ba naopak, jak se k nim dostávají ony nově vytvořené peníze (i když nikoli v tutéž chvíli a v tomtéž množství), míní je utratit za spotřební statky. Jenže ty na trhu nejsou, respektive není jich dostatek. A to, protože byla v důsledku mylného signálu, jenž byl vyslán do ekonomiky, podnikateli postupně zavrhována stadia výroby blízká ke konečným spotřebním statkům, a naopak upřednostňována ta od nich vzdálená. Dochází proto nevyhnutelně ke vzniku vynucených úspor. Spotřebitelé, ač by tuze chtěli, na trhu nemohou utratit peníze k nákupu spotřebních statků, jelikož těch zkrátka a dobře není dostatečně mnoho. A právě tady leží kámen úrazu – v důsledku nesprávné ceny (tržní úrokové míry) není mezičasový trh v rovnováze a investiční plány výrobců nejsou sladěny se záměry spotřebitelů.
Vyšší poptávka po spotřebních statcích, a naopak relativně nižší poptávka po kapitálových statcích tlačí na růst úrokové míry (pochopme, že úrok není nic jiného než hodnotový nesoulad mezi současnými a budoucími spotřebními statky a rovněž, že budoucí spotřební statky existují již dnes ve formě kapitálových statků, z nichž budou vyrobeny). Negativní mezera mezi výší tržní úrokové míry a úrovní té přirozené není udržitelná a dříve či později musí dojít k opětovnému růstu tržních úrokových sazeb. Jakmile k němu dojde, což je nezbytné i proto, aby se předešlo příchodu pádivé inflace (způsobené zoufalým nedostatkem spotřebních statků a vysokou poptávkou po nich), dochází k osudnému prozření ze strany podnikatelů. Ti si rázem uvědomují, že projekty, které nově započali, byly jen zdánlivě ziskové a že ve skutečnosti nejsou životaschopné. Projekty citlivé na změnu úrokové míry (tj. zejména ty, kterým dalo za vznik umělé snížení úrokové míry) se stávají ztrátovými.
Některý kapitál (meziprodukty) se podaří realokovat do stadií blízkých konečným spotřebním statkům, ovšem veliké množství komplementárních statků bude nenávratně zničeno, jelikož byly v původním výrobním procesu tolik opotřebovány, že je již nelze využít jinde, anebo jednoduše proto, že již po nich na trhu není poptávka. Nepřehlédnutelným se poté jeví nepřeberné množství nedokončených výrobních procesů v důsledku omezeného množství kapitálu, jehož není dostatek pro to, aby mohl být simultánně používán jak pro výrobu spotřebních statků, tak i pro tvorbu meziproduktů – v takovém případě bývá zcela pochopitelně upřednostňována spotřeba a upozaďovány oklikové metody výroby (jako známý příklad uveďme nedostavěné nemovitosti a domy, jež nechce nikdo obývat, po hypoteční krizi v letech 2007–2009). Během období nutné restrukturalizace kapitálu přichází recese a rozsáhlá nezaměstnanost (a to nejen lidí, ale obecně výrobních faktorů).
Tato situace (tj. nevyužité produkční kapacity) bývá často chybně interpretována tak, že je přebytečné množství kapitálu a nedostatečná spotřeba. A vyvozují se z toho i doporučení pro hospodářskou politiku, která by prý měla právě onu spotřebu stimulovat.(16) Jenže to je fatální omyl! Nevyužité kapacity jsou mnohem spíše příznakem skutečnosti, že nelze použít všechenexistující kapitál než známkou nedostatečné spotřeby. A to, protože dnešní potřeby (poptávka po současných spotřebních statcích) jsou tak naléhavé, že výroba musí být směřována právě sem a již není možné produkovat dodatečný kapitál nutný k zapojení a využití těchto (nevyužitých) kapacit.(17)
Je zde vhodné poznamenat, že problém nepramení v recesi, potažmo depresi, a všech jejích nepříjemných úskalích (jakými jsou mimo jiné i radikalizace společnosti a politický extremismus), nýbrž v předešlém neudržitelném hospodářském růstu, během něhož docházelo k masivní misalokaci kapitálu a vzniku malinvestic (tj. chybných investic). Samotná krize je jen žádoucím ozdravným procesem – „vystřízlivěním po bujarém investičním večírku“. Bylo by naopak žalostnou chybou bránit potřebné změně výrobní struktury a znemožnit trhu se přizpůsobit novým podmínkám. Přesun pracovních sil do poptávaných fází výroby trvá tím déle, čím méně je trh práce pružný a čím více jsou ceny rigidní (a tudíž neplní tak dobře svoji informační funkci zprostředkovávání znalostí zvláštních časových a prostorových okolností(18)).
Je-li uměle bráněno tomu, aby se ceny, a především mzdy, snížily pod dnešní úroveň (anebo je-li znova prováděna další měnová expanze), celý problém se jen odsouvá do časů zítřejších, ovšem v mezičase tlaky sílí a pozdější řešení je o to bolestnější – tato snaha o přehlížení skutečnosti a vyhýbání se nevyhnutelnému tak či onak přijde vniveč, anebo (a to je mnohem pravděpodobnější) způsobí daleko více škody, než kdyby se problémům čelilo bezprostředně. Ostatně si uvědomme, že to byla právě aktivní vládní (de)stabilizující politika (doprovázenáneustálým zvyšováním mezd, navzdory tomu, že jejich rovnovážná výše naopak klesala), která učinila dopady Velké hospodářské krize tak dalekosáhlými a zničujícími.(19)
Ony potíže, jejichž vyvstávání na povrch je tak usilovně bráněno, se dříve či později projeví – břemeno se stává stále těžším a těžším a od určité chvíle je již tak těžké, že se pod jeho tíhou ten, kdo jej nese, chtě nechtě zhroutí. Jakmile se tak skutečně stane, vyjde najevo, že se v časech předstírané stability jen zadělávalo na prohlubování skrývaných problémů. Produkční schopnost ekonomiky a s ní, samozřejmě, i zaměstnanost strmě klesá. Ba co víc, aby toho nebylo málo, mohou se vzápětí dostavit i sekundární problémy bank, které se – operujíce pouze s frakčními rezervami – mohou stávat nesolventními a postupně krachovat, čímž zaniká peněžní zásoba. A hle, deflační spirála je na světě!
Hospodářské cykly jsou jedním znejdůležitějších, ovšem rovněž i nejkomplexnějších fenoménů společenských věd. Je tak nabíledni, že zde v tomto krátkém prostoru není možné popsat ani zlomek všech aspektů rakouské teorie hospodářského cyklu. Ač se autor snažil být co nejstručnější a nejsnáze pochopitelný, jak jen mu to jeho jazykové schopnosti dovolily, uvědomuje si, že jeho výklad byl i tak dost těžkopádný a krkolomný. Pokusím se proto celou tuto teorii ještě zjednodušit a vysvětlit ji na prostém příkladu.
Představme si Robinsona, který se sám ocitl (tentokrát bez přítomnosti a součinnosti Pátka) na opuštěném ostrově. Pro své přežití je odkázán dennodenně dobývat potravu, a sice povězme, že je pro něj nejvýhodnější (z pohledu vynaloženého úsilí a získaných živin) lovit ryby. Každý den přijde ke břehu a holýma rukama se snaží vylovit kořist. Svoji techniku neustále zdokonaluje – zjišťuje, kde se nachází nejvíce ryb a zlepšuje vlastní postřeh i zručnost.
Jednoho dne jej – poté, co už si zoufal, že se v životě nikam neposouvá, když každý den věnuje značnou část svého drahocenného času pouhému ukojení hladu a žízně – napadá, že by namísto neustálého chytání ryb vlastními končetinami mohl vytvořit účinné nástroje, s jejichž pomocí by jich nakonec mohl z vody získat více. Když v tom si uvědomí: „Abych svoji energii mohl věnovat tvorbě různého náčiní, musel bych se na určitou dobu vzdát části spotřeby ryb. Své zdroje, které bych tomu věnoval, bych totiž ve stejnou chvíli nemohl použít k obstarávání potravy.“ Po čase zjistí, že je pro něj vlastně výhodné se dnes trochu uskromnit pro hojnější zítřky. Je trpělivý a ví, že „kdo si počká, ten se dočká“, a že je třeba trochu ustoupit, aby mohl lépe skočit („reculer pour mieux sauter“). A tak se vydává trnitou cestou částečného hladovění za vidinou většího bohatství v budoucnu.
Nečeká už ani chvíli a rovnou začíná stavět ze dřeva loďku a tkát rybářskou síť (tj. vyrábí meziprodukty, jejichž hodnota spočívá právě v tom, že mají vyústit ve větší výstup spotřebních statků). Ovšem nepředzásobil se dříve rybami, a proto během celého tohoto procesu konzumuje minimální množství potravy. Po ne příliš dlouhém čase postupného zvelebování tohoto vybavení, během něhož jeho žaludek trpěl nedostatkem výživy, dokončuje svoji práci a vydává se na lov – jenomže tentokrát je mnohem efektivnější, neboť nevyužívá jen vlastních rukou, nýbrž i technologií k chytání ryb přímo určených. Je proto mnohem produktivnější – nakonec získá podstatně více ryb (viz vyšší produktivitu oklikových metod). Všimněme si, že nezbytnou podmínkou toho, aby mohl sklízet plody své práce, je to, že musí být ochoten a schopen vyčkat času – chápat, že „trpělivost růže přináší“ a že bez ní to nejde (pro dokončení produktivnějšího, leč mnohem delšího výrobního procesu, je vyžadováno, aby měl dostatečně nízké časové preference).
Nyní uvažme stejný příklad s jinými okolnostmi. Tentýž Robinson je opět na pustém ostrově. Jednoho dne jej činí neklidným myšlenka, že by mohl zvýšit hojnost své potravy, kdyby vystavěl mohutnou loď a obrovskou síť. Bez dalšího rozmyslu se ukvapeně vrhá tento nápad uskutečnit. Každým dnem vylepšuje svoji výbavu, přitom jako by zapomněl na vše ostatní, a tak živoří. Podcenil naléhavost současných potřeb. Nebyl dostatečně prozíravý, aby si uvědomil, že realizace dlouhodobých propracovaných plánů, jak zlepšit svůj osamocený život na ostrově, je podmíněna přežitím (tj. uspokojením dnešních potřeb). Ani ne v půlce výroby ji musí opustit a věnovat se znova primitivnímu lovu ryb – jeho výsledek tak opět závisí jen na zručnosti jeho vlastních rukou. Neutkaná síť a nefunkční loď je mu zbytečná a zřejmě pro ně ani později nenajde žádné uplatnění (viz nevyužité kapacity a nedokončené investiční projekty). Nakonec má ještě méně potravy než dříve, protože úsilí a zdroje, které obětoval výrobě náčiní, nevyužil pro lov ryb (viz ekonomiku, která je uvržena do hluboké deprese a jejíž výstup dalece zaostává za jejím potenciálním produktem nebo jejíž produkční potenciál samotný klesá na nižší úrovně – hospodářský růst byl pouze iluzorní, poháněný neudržitelnou alokací kapitálu do delších a náročnějších metod výroby.)
Zatímco vina je v tomto příběhu přisouzena nedostatečné jasnozřivosti dotyčného lehkomyslného jedince, ve světě skutečném je impulz pro prodloužení výrobních metod (tj. nižší tržní úroková míra) vyslán bankovním sektorem, který svojí aktivitou zamlžuje cenový systém a činí úrokovou míru nerovnovážnou.
Úrok je cena jako každá jiná, ač svojí povahou dosti specifická. Není-li stanovení ceny ponecháno tržním silám, nýbrž vlivu centrálního plánování, vznikají na daném trhu potíže všeho druhu. Ovšem úroková míra je „cena času“, proto, je-li s ní manipulováno, nedochází pouze k dílčím nerovnováhám, nýbrž k celému mezičasovému nesouladu v alokaci zdrojů, který se týká takřka všech trhů.(20) Proto mají hospodářské krize zcela destruktivní dopady, jež se jen zřídkakdy týkají pouze jednoho sektoru ekonomiky.
Zastánci rakouské ekonomické školy jsou vesměs toho názoru, že za vznik hospodářských cyklů je odpovědno centrální bankovnictví, přesněji řečeno komerční banky operující s frakčními rezervami.
Citovaná literatura
12 Potužák, Pavel: Austrian theory of capital and business cycle (A modern aproach). Vydal Palgrave Macmillan v Chamu roku 2022.
13 Böhm-Bawerk Eugen von: The positive theory of capital. Vydal Macmillian & Co. roku 1891 v New Yorku.
14 Hayek, Friedrich August von: Prices and production. Vydal G. Routledge & Sons v Londýně roku 1932. 15 Huerta de Soto, Jesús: Peníze, banky a hospodářské krize. Vydal ASPI, a.s. společně s Liberálním institutem v Praze roku 2009.
16 Keynes, John Maynard: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Vydal Nadační fond CICERO v Praze roku 2020.
17 Huerta de Soto, Jesús: Rakouská škola (Tržní řád a podnikatelská tvořivost). Vydal Dokořán, s.r.o. společně s CEVRO Institut v Praze roku 2012.
18 Hayek, Friedrich August von: The Use of Knowledge in Society. Vydal American Economic Review roku 1945.
19 Šíma, Josef: Trh v čase a prostoru (Hayekovská témata v současné ekonomii). Vydal Liberální institut v Praze roku 2000.
20 Stroukal, Dominik: Ekonomické bubliny (Průvodce hospodářskými krizemi od tulipánů po koronu) – druhé rozšířené vydání. Vydala Grada Publishing, a.s. roku 2021 v Praze.