Překlad Hayekova článku "Toward a Free Market Monetary System"

​​​​​​Překlad vyšel pro Liberální institut

Když jsem před více než dvěma lety na druhé konferenci této skupiny v Lausanne prohlásil – téměř jako hořký vtip –, že není žádná naděje na to, že budeme mít opět pořádné peníze, dokud neodejmeme vládě monopol na jejich vydávání a nepřenecháme tento úkol soukromému sektoru, myslel jsem to jen napůl vážně. Tento návrh se však ukázal být mimořádně plodným. Když jsem jej dále studoval, zjistil jsem, že jsem odkryl prostor, který za dva tisíce let žádný ekonom nezkoumal. Od té doby se této myšlenky chopila řada lidí a bylo jí věnováno mnoho studií a analýz. Díky tomu jsem více než kdy dříve přesvědčen, že budeme-li vůbec někdy znova mít pořádné peníze, nebudou vydávány vládou: budou emitovány soukromým sektorem, protože poskytovat veřejnosti dobré peníze, kterým může důvěřovat a jež může používat, může být nejen nesmírně lukrativní podnikání, ale navíc je za takových okolností emitentovi vnucena disciplína, které vláda dosud nikdy nepodléhala a podléhat ani nemůže. Jedná se o podnikání, jež si konkurenční firma může udržet pouze tehdy, poskytuje-li veřejnosti stejně dobré peníze jako kdokoli jiný. Abychom tomu plně porozuměli, musíme se nyní oprostit od jednoho rozšířeného, leč ve své podstatě mylného přesvědčení. V rámci zlatého standardu nebo jakéhokoli jiného kovového standardu se hodnota peněz ve skutečnosti neodvozuje od zlata. Skutečnost je taková, že nutnost směnit emitované peníze za zlato klade na emitenty břímě disciplíny, která je nutí vhodným způsobem kontrolovat množství peněz; domnívám se, že je stejně oprávněné říci, že v rámci zlatého standardu je to poptávka po zlatě pro monetární účely, která určuje onu hodnotu zlata, jako – což je běžný narativ – tvrdit, že je to poptávka po zlatě pro jiné účely, která determinuje hodnotu peněz. Zlatý standard je nicméně doposud jedinou známou metodou, jak vládu ukáznit, a vláda se bude chovat rozumně pouze tehdy, bude-li k tomu donucena.

Bohužel jsem přesvědčen, že naděje na to, že by vláda ještě někdy mohla být takto disciplinovaná, je nadobro fuč. Širší veřejnost se naučila chápat – a obávám se, že celá generace ekonomů o tom také učila –, že je v moci vlády prudkým zvýšením množství peněz v oběhu krátkodobě zmírnit nejrůznější ekonomické nešvary, především pak vysokou nezaměstnanost. Bohužel je to pravda, jen co se týče krátkodobého období. Skutečností je, že takováto expanze množství oběživa, která má krátkodobě zdánlivě blahodárné účinky, se v dlouhodobém horizontu stává příčinou mnohem rozsáhlejší nezaměstnanosti.

Podle mého přesvědčení je naděje na návrat k systému zlatého standardu, který po dlouhou dobu fungoval vcelku obstojně, naprosto marná. I kdyby byl na základě nějaké mezinárodní smlouvy zlatý standard znovu zaveden, není nejmenší šance, že vlády budou hrát hru podle pravidel. A zlatý standard není něčím, co by se dalo obnovit nějakým legislativním aktem. Zlatý standard vyžaduje, aby vláda neustále dodržovala určitá pravidla, mezi něž patří i případné omezení souhrnného oběživa, jež vyvolá lokální nebo celostátní recesi, a to dnes žádná vláda nemůže udělat, když jak veřejnost, tak – jak se obávám – i všichni ti keynesiánští ekonomové, kteří byli vyškoleni v posledních třiceti letech, budou tvrdit, že je přednější zvýšit množství peněz než zachovat zlatý standard.

Řekl jsem, že domněnka, že hodnota zlata nebo jakéhokoli kovového podkladu přímo určuje hodnotu peněz, je mylná. Zlatý standard je mechanismus, který měl za cíl a po dlouhou dobu úspěšně nutil vlády vhodným způsobem kontrolovat množství peněz tak, aby se jejich hodnota rovnala hodnotě zlata. Existuje však mnoho historických případů, které dokládají, že je nepochybně možné – je-li to ve vlastním zájmu emitenta – rovněž kontrolovat množství peněz takovým způsobem, aby se jejich hodnota udržovala konstantní.

Existují tři takové pozoruhodné historické případy, které to ilustrují a jež ve skutečnosti do značné míry přispěly k tomu, že se ekonomové naučili, že zásadní je v konečném důsledku náležitá kontrola množství peněz, a nikoli jejich směnitelnost za něco jiného, jež je nutná pouze k tomu, aby vlády byly nuceny množství peněz přiměřeně kontrolovat. To se podle mého názoru podaří lépe, nikoli pokud k tomu vládu donutí jakési zákonné pravidlo, nýbrž jestliže ji k tomu přiměje vlastní zájem emitenta, neboť ten si může udržet své podnikání jen tehdy, když lidem poskytne peníze, které mají stabilní hodnotu.

Dovolte mi, abych vám o těchto důležitých historických případech v krátkosti něco pověděl. První dva, které zmíním, se netýkají přímo zlatého standardu, jak ho známe. Došlo k nim v době, kdy velká část světa měla ještě stříbrný standard a kdy v druhé polovině minulého století začalo stříbro náhle ztrácet svou hodnotu. Pokles hodnoty stříbra způsobil propad hodnoty různých národních měn a ve dvou případech došlo k zajímavému opatření. K prvnímu, který přinesl zkušenost, jež podle mého názoru inspirovala rakouskou měnovou teorii, došlo v mé rodné zemi v roce 1879. Vláda měla shodou okolností opravdu velmi dobrého poradce pro měnovou politiku, Carla Mengera, a ten jí sdělil: „Chcete-li se vyhnout vlivu znehodnocení stříbra na vaši měnu, zastavte volnou ražbu stříbrných mincí, přestaňte zvyšovat jejich množství a seznáte, že hodnota stříbrných mincí začne narůstat nad hodnotu jejich obsahu ve stříbře.“ To také rakouská vláda učinila a výsledek byl přesně takový, jaký Menger předpověděl. O rakouských „Guldenech“, které byly tehdy jednotkou v oběhu, se začalo hovořit jako o bankovkách tištěných na stříbře, protože skutečné mince v oběhu se staly symbolickými penězi obsahujícími mnohem menší skutečnou hodnotu, než by mělo odpovídat jejich deklarované hodnotě. S úbytkem obsahu stříbra byla hodnota stříbrných Guldenů zcela řízena omezením množství mincí.

Přesně totéž se podařilo o čtrnáct let později tehdejší Britské Indii. I ona měla stříbrný standard a znehodnocování stříbra sráželo kurz její rupie stále níže a níže, až se indická vláda rozhodla zastavit volnou ražbu mincí a hodnota stříbrných mincí se opět začala pohybovat stále výše nad hodnotou stříbra. V té době se ani v Rakousku, ani v Indii neočekávalo, že by se tyto mince nakonec vykoupily za určitý kurz buď ve stříbře, nebo ve zlatě. Rozhodnutí o tom bylo učiněno mnohem později, ale tento vývoj byl dokonalou ukázkou toho, že i obíhající kovové peníze mohou získávat svou hodnotu z účinné kontroly jejich množství, a nikoli přímo ze svého kovového obsahu.

Má třetí ilustrace je dokonce ještě zajímavější, ačkoli se jednalo o událost krátkodobější, protože se týkala přímo zlata. Během první světové války velká inflace papírových peněz ve všech válčících zemích snížila nejen hodnotu papírových peněz, ale také cenu zlata, protože papírové peníze byly ve velké míře nahrazeny zlatem a poptávka po zlatě klesla. V důsledku toho klesla hodnota zlata a ceny zlata na celém světě vzrostly. To se dotklo i neutrálních zemí. Zvláště Švédsko bylo velmi znepokojeno: jelikož se drželo zlatého standardu, bylo zaplaveno zlatem z celého zbytku světa, jež se rázem přesunulo do Švédska, jež si svůj zlatý standard zachovalo; a švédské ceny vzrostly zhruba stejně jako ceny ve zbytku světa. Náhoda tomu chtěla, že Švédsko v té době mělo také jednoho nebo dva velmi dobré ekonomy, kteří zopakovali radu, kterou v 70. letech 19. století dali rakouští ekonomové ohledně stříbra: „Zastavte volnou ražbu zlatých mincí a hodnota vašich stávajících zlatých mincí vzroste nad rámec hodnoty zlata, které obsahují.“ A tak se stalo, že se hodnota zlatých mincí zvýšila o hodnotu zlata, které obsahovaly. Švédská vláda tak učinila v roce 1916 a stalo se opět přesně to, co ekonomové předpovídali: hodnota zlatých mincí se začala pohybovat nad hodnotou zlata, které obsahovaly, a Švédsko se po zbytek války vyhnulo dopadům inflace zlata.

To vše zde uvádím pouze jako ilustraci toho, co je dnes mezi ekonomy, kteří svému oboru skutečně rozumějí, již nesporným faktem, a sice že zlatý standard je částečně účinným mechanismem, který nutí vlády dělat to, co by při kontrole peněz dělat měly, a jediným mechanismem, jenž je dostatečně účinný v případě monopolisty, který si s penězi může dělat, co se mu zlíbí. Jinak není zlato skutečně nutné k zajištění dobré měny. Domnívám se, že je zcela možné, aby soukromý podnik vydával peníze, od nichž se veřejnost naučí očekávat, že si zachovají svou hodnotu, za předpokladu, že emitent i veřejnost pochopí, že poptávka po těchto penězích bude záviset na tom, zda bude jejich emitent nucen udržovat jejich hodnotu konstantní; protože kdyby tak nečinil, lidé by okamžitě přestali používat jeho peníze a přešli by k nějakému jinému druhu.

Po přednesení onoho návrhu na konferenci v Lausanne jsem tuto myšlenku poměrně podrobně rozpracoval v útlé knížce, která vyšla před rokem pod názvem „Denationalisation of Money“[1]. Od té doby se mé myšlenky značně vyvinuly. Doufal jsem, že na této konferenci budu moci mít k dispozici výrazně rozšířené druhé vydání, které touto dobou již možná vyšlo v Londýně u Institute of Economic Affairs, ale jež se bohužel do této země ještě nedostalo. Jediné, co zatím mám, jsou korektury dodatků.

V tomto druhém vydání jsem dospěl k jednomu nebo dvěma poněkud zajímavým novým závěrům, které jsem zpočátku nepostřehl. V prvním výkladu ve svém projevu před dvěma lety jsem měl na mysli pouze efekt výběru emitenta: že se udrží pouze ty finanční instituce, které takto kontrolují jasně označené peníze, jež emitují, a které poskytují veřejnosti peníze, jež jsou stabilním měřítkem hodnoty, efektivní jednotkou pro kalkulaci při vedení účetnictví. Nyní jsem došel k závěru, že situace je mnohem komplikovanější – ve skutečnosti totiž budou existovat dva druhy konkurence, z nichž jeden povede k výběru standardu, který může být obecně přijat, a druhý k výběru konkrétních institucí, jimž lze důvěřovat při vydávání peněz tohoto standardu.

Věřím, že kdyby se dnes odstranily všechny legislativní překážky, které brání takové emisi soukromých peněz pod různými jmény, lidé by se v prvé řadě – jak by každý očekával – na základě vlastních zkušeností vrhli na to jediné, co znají a čemu rozumějí, tedy začali by používat zlato. Ale právě tato skutečnost by po nějaké době způsobila, že by bylo velmi pochybné, zda je zlato pro účely peněz skutečně dobrým standardem. Ukázalo by se sice, že je velmi dobrou investicí, a to z toho důvodu, že v důsledku zvýšené poptávky po zlatě by jeho cena stoupla, ale právě tato skutečnost by ho učinila velmi nevhodným pro funkci peněz. Nechcete se přece zadlužovat v jednotce, jejíž hodnota neustále stoupá, jak by tomu bylo v tomto případě, a tak by se lidé začali ohlížet po jiném druhu peněz: kdyby si mohli svobodně vybrat peníze, v nichž vedou své účetnictví, provádějí své výpočty, zadlužují se nebo si půjčují peníze, dali by přednost standardu, jehož kupní síla zůstává stabilní. Nemám čas podrobně popisovat, co míním stabilitou kupní síly, ale ve stručnosti mám na mysli takový druh peněz, u něhož je stejně pravděpodobné, že cena libovolného náhodně vybraného zboží vzroste, jako že poklesne. Takový pevný standard snižuje riziko neočekávaných změn cen jednotlivých komodit na minimum, neboť při takovém standardu je stejně pravděpodobné, že cena kterékoli komodity vzroste, jako že poklesne, a chyby, jichž se lidé obecně dopustí při předvídání budoucích cen, se navzájem anulují, protože chyb v nadhodnocování bude stejně jako těch v podhodnocování. Kdyby takové peníze vydávala nějaká renomovaná instituce, veřejnost by si pravděpodobně nejprve vybrala různá vymezení přijímaného standardu, různé druhy cenových indexů, jimiž se měří; proces konkurence by však postupně naučil jak emitující banky, tak veřejnost, který druh peněz by byl nejvýhodnější.

Zajímavostí je, že to, co jsem označil za vládní monopol na vydávání peněz, nás připravilo nejen o dobré peníze, ale také o jediný proces, kterým můžeme zjistit, co by bylo dobrými penězi. Vlastně ani pořádně nevíme, jaké konkrétní vlastnosti po nich požadujeme, protože za dva tisíce let, kdy jsme používali mince a jiné peníze, nám nikdy nebylo umožněno s nimi experimentovat, nikdy jsme nedostali příležitost přijít na to, jaký druh peněz by byl nejlepší.

Dovolte mi zde jen stručně uvést jednu poznámku: ve svých publikacích a přednáškách (včetně té dnešní) neustále hovořím o vládním monopolu na vydávání peněz. Ve většině zemí je to z právního hlediska pravda jen ve velmi omezené míře. Vládě jsme vskutku dali – a to z poměrně pádných důvodů – výlučné právo vydávat zlaté mince. A poté, co jsme vládě toto právo udělili, bylo podle mého názoru stejně tak pochopitelné, že jsme jí svěřili i kontrolu nad jakýmikoli penězi nebo jakýmikoli pohledávkami (tj. papírovými pohledávkami) na mince nebo peníze této definice. To, že jiní lidé než vláda nesmějí emitovat dolary, vydává-li je vláda, je naprosto rozumné ustanovení, třebaže se neukázalo být zcela výhodným. A já nenavrhuji, aby jiní lidé měli právo vydávat dolary. Veškeré dřívější diskuze o svobodném bankovnictví se ve skutečnosti týkaly myšlenky, že nejen vláda nebo vládní instituce, ale také ostatní by měli mít možnost vydávat dolarové bankovky. To by samozřejmě nefungovalo. Aby však soukromé instituce začaly vydávat bankovky pod nějakými jinými označeními bez pevného směnného kurzu s oficiálními penězi nebo mezi sebou navzájem, není – pokud je mi známo – v žádné velké zemi skutečně legislativně zakázáno. Domnívám se, že důvodem, proč se to vlastně historicky nezkoušelo, je jednoduše to, že samozřejmě víme, že kdyby se o to kdokoli pokusil, vláda by našla tolik způsobů, jak adopci takových peněz klást překážky, že by to bylo neproveditelné. Dokud například dluhy v jiné měně než v oficiálním dolaru nelze vymáhat soudní cestou, je to zjevně nerealizovatelné. Bylo by samozřejmě scestné pokoušet se vydávat jakékoli jiné peníze, pokud by v nich lidé nemohli uzavírat smlouvy. Tato konkrétní překážka však byla nyní ve většině zemí již naštěstí odstraněna, a tudíž by cesta pro vydávání soukromých peněz měla být volná.

Kdybych byl zodpovědný za politiku některé z velkých bank v této zemi, začal bych veřejnosti nabízet úvěry i běžné účty v jednotce, jejíž hodnotu bych se zavázal udržovat stabilní ve smyslu určitého cenového indexu. Nepochybuji o tom – a věřím, že většina ekonomů se mnou v tomto konkrétním bodě bude souhlasit –, že je technicky možné kontrolovat hodnotu jakýchkoli peněz, které se používají v konkurenci s jinými penězi, tak, aby byl splněn příslib udržovat jejich hodnotu stabilní. Zásadním aspektem, který nemohu dostatečně důrazně vyzdvihnout, je to, že bychom tak poprvé získali peníze, u nichž by se celá činnost spojená s jejich vydáváním mohla uskutečňovat pouze takovým způsobem, že by jejich emitent vydával opravdu kvalitní peníze. Věděl by totiž, že kdyby vyšlo najevo, že jeho penězům hrozí znehodnocení, okamžitě by přišel o své nesmírně výdělečné podnikání. Přišel by o něj ve prospěch konkurence, která by nabízela lepší peníze. Jak jsem již uvedl, domnívám se, že je to v současné době naše jediná naděje. Nevidím sebemenší vyhlídku, že při současném druhu – zdůrazňuji, při současném druhu – demokratické vlády, v jejímž rámci si každá malá zájmová skupina může vynutit, aby vláda sloužila jejím konkrétním požadavkům, nám vláda – i kdyby byla omezena přísným zákonem – může ještě někdy poskytnout dobré peníze. V současné době jsou veškeré naše vyhlídky skutečně pouze volbou mezi dvěma alternativami: buďto bude pokračovat stále se zrychlující inflace, která je – jak všichni víte – naprosto zničující pro ekonomický systém a tržní uspořádání, anebo – což si myslím, že je mnohem pravděpodobnější – nastane ještě horší alternativa: vláda nepřestane inflaci zvyšovat, ale bude se snažit – tak jako to dělala doposud – potlačit dopady této inflace; nepolevující inflací bude tlačena k regulaci cen, ke stále většímu řízení celého ekonomického systému. Nejde tedy nyní jen o to, abychom získali lepší peníze, za jejichž přítomnosti bude tržní systém fungovat neskonale lépe než kdykoli předtím, ale o to, abychom odvrátili postupný přechod do totalitního, plánovaného zřízení, jež – alespoň v této zemi – nenastane proto, že by jej někdo chtěl vědomě zavádět, nýbrž přijde krok za krokem ve snaze potlačit účinky probíhající inflace.

Kéž bych mohl říci, že to, co navrhuji, je plán pro vzdálenou budoucnost, tedy že si můžeme počkat. Jistý velmi inteligentní recenzent mé první brožury prohlásil: „Inu, před třemi sty lety by nikdo nevěřil, že se stát někdy vzdá své vlády nad náboženstvím, takže se možná za tři sta let dočkáme toho, že vláda bude ochotna se vzdát i své kontroly nad penězi“. Tolik času nicméně nemáme. Nyní stojíme před pravděpodobnou hrozbou nanejvýš nepříjemného politického vývoje, který je do značné míry důsledkem hospodářské politiky, s níž jsme již zašli příliš daleko. Můj návrh není – jak bych si přál – pouze jakýmsi záložním systémem, o němž bych mohl prohlásit, že jej musíme intelektuálně propracovat, abychom jej měli připravený, až se současný systém zcela zhroutí. Není to jen nouzový plán. Domnívám se, že je velmi naléhavé, aby bylo včas pochopeno, že stávající postavení vládního monopolu na vydávání peněz nemá v historii žádné opodstatnění. Nikdy totiž nebyl navržen na základě víry, že nám vláda poskytne lepší peníze, než by nám mohl poskytnout kdokoli jiný. Vždy – od doby, kdy bylo privilegium vydávat peníze poprvé výslovně představeno jako královská výsada – bylo obhajováno proto, že pravomoc vydávat peníze byla nezbytná pro financování vlády: nikoli proto, aby nám dala dobré peníze, nýbrž za tím účelem, aby byl vládě umožněn přístup ke kohoutku, z něhož může čerpat peníze, které potřebuje, tím, že je sama vytvoří. To – dámy a pánové – není cesta, od které bychom si mohli slibovat, že díky ní někdy získáme dobré peníze. Svěřit je do rukou takové instituci, která je chráněna před konkurencí, jež nás může donutit přijímat peníze a která podléhá neustálému politickému tlaku, nám nikdy dobré peníze nepřinese.

Domnívám se, že bychom s tím měli začít poměrně brzy, a myslím, že je třeba doufat v to, že někteří podnikavější a inteligentnější finančníci začnou s takovou možností brzy experimentovat. Velkou překážkou je, že to vyžaduje tak velké změny v celé finanční struktuře, že – a to říkám na základě zkušeností z mnoha diskuzí – žádný vedoucí bankéř, který rozumí pouze stávajícímu bankovnímu systému, si nedokáže skutečně představit, jak by takový nový systém fungoval, a neodváží se to riskovat a experimentovat s ním. Myslím, že budeme muset počítat s několika mladšími a pružnějšími mozky, které začnou a ukáží, že něco takového udělat lze.

Ve skutečnosti se to v omezené míře již také zkouší. V důsledku mé publikace jsem dostal ze všech možných stran dopisy od malých bankovních domů, které mi sdělovaly, že se snaží vydávat na zlatě nebo stříbře založené bankovní účty a že je o ně značný zájem. Obávám se, že budou muset zajít ještě dál, a to z důvodů, které jsem nastínil na začátku. V průběhu takové revoluce našeho měnového systému budou ceny drahých kovů – včetně ceny zlata – hodně kolísat, většinou směrem nahoru, a proto se ti z vás, kteří se o to zajímají z investorského hlediska, nemusejí bát. Ti z vás, kteří se zajímají především o dobrý měnový systém, však musejí doufat, že se v nepříliš vzdálené budoucnosti dočkáme jiného obecně uplatňovaného systému kontroly peněžního oběhu, než je směnitelnost za zlato. Veřejnost se bude muset naučit vybírat z různých peněz a volit ty, které jsou dobré.

Začneme-li s tím dostatečně brzy, vskutku můžeme dosáhnout stavu, kdy si kapitalismus konečně bude moci zajistit peníze, které potřebuje ke svému řádnému fungování, a to je něco, co vždy postrádal. Od samého počátku vývoje kapitalismu nebylo tržnímu hospodářství nikdy umožněno, aby samo produkovalo peníze, které si žádá; a kdybych měl více času, mohl bych vám názorně ukázat, jak je celá tato šílená struktura nynějšího měnového systému – tento monopol původně dedikovaný pouze k emisi zlatých peněz – do značné míry příčinou velkých výkyvů v úvěrech, velkých výkyvů v hospodářské činnosti, a nakonec i opakujících se krizí. Domnívám se, že kdyby si kapitalisté mohli sami opatřovat peníze, které potřebují, konkurenční systém by již dávno překonal velké výkyvy v hospodářské aktivitě a dlouhá období depresí. V současné době jsme ovšem byli měnovou politikou zavlečeni do situace, kdy bylo způsobeno tak nesprávné směřování vzácných zdrojů, že nelze doufat v rychlé vymanění se ze stávajících potíží, i kdybychom byli přijali nový měnový systém.


[1] Pro české vydání viz https://libinst.cz/book/hayek-f-a-1978-soukrome-penize-potrebujeme-centralni-banku/ – pozn. překl.


Sdílet