Ekologičtí aktivisté často tvrdí, že je kapitalismus pro planetu problémem a že za současnou environmentální situaci může právě on, avšak, je to skutečně pravda?
Kapitalismus je ekonomický systém, ve kterém jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví.
Prvně je zapotřebí si zde definovat, co je to kapitalismus. Kapitalismus je ekonomický systém, ve kterém jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví. Výrobní prostředky jsou takové statky, jež slouží k výrobě libovolného zboží. Kapitalismus je postaven na volném trhu, tj. prostředí směny, ve kterém se ceny určují dohodou mezi nakupujícím a prodávajícím bez jakéhokoli státního zásahu, dobrovolné směně a osobním vlastnictví. Opakem je pak socialismus, kde výrobní prostředky vlastní stát, přičemž zde nejsou cenové signály, jejichž prostřednictvím se alokují omezené zdroje. Bez tržních cen a cenových signálů totiž producenti, tj. výrobci statků nemohou vědět, co, kolik, za jakou cenu a pro koho se má vyrábět. Důsledkem je pak to, že je zboží či služeb buďto nedostatek nebo přebytek. Slavný ekonom Ludwig von Mises tak říká, že socialismus je pouze tápáním ve tmě.
Nestačí pouze říci, zda se jedná o socialismus nebo kapitalismus, je zapotřebí také určit to, do jaké míry se jedná o jeden z těchto ekonomických systémů.
Nyní nastává otázka, zda systém společenského uspořádání, ve kterém dnes žijeme, je kapitalistický nebo socialistický? Na to nelze jednoduše odpovědět, protože oba tyto pojmy nejsou binární, ale škála. Co to v praxi znamená? Nestačí pouze říci, zda se jedná o socialismus nebo kapitalismus, je zapotřebí také určit to, do jaké míry se jedná o jeden z těchto ekonomických systémů. A to, protože například socialismus není pouze to, co Československá republika zažívala před rokem 1989, ale částečně se tento systém společenského uspořádání zachoval i dodnes.
Pojďme si zde zmínit pár ryze socialistických prvků, které se v dnešním světě stále objevují:
1. Daně
Daně jsou složkou, na které státy stojí a padají. Prostřednictvím daní financují státy veřejné služby. Daní je několik druhů, například daň z příjmu fyzických osob, DPH, ale třeba i takové zdravotní či sociální pojištění je jedna z forem daní, protože se jedná o nedobrovolně vybrané peníze, které se následně přerozdělují. Daně jsou však pro fungování trhu negativním faktorem. A to, protože vkládají pomyslný klín mezi nabídku a poptávku a snižují ekonomický blahobyt, tj. součet přebytků spotřebitelů (nakupujících) a producentů (prodávajících). Daň zvyšuje cenu, kterou za statek platí spotřebitel, a naopak snižuje cenu, kterou producent dostane zaplacenu. Z čehož vyplývá, že když je na jakýkoli statek uvalena daň, je na tom jak producent, tak i spotřebitel hůře.
2. Monopoly
Monopol má v ekonomii více definic. Tou první je, že se jedná o formu nedokonalé konkurence, při které je pouze jeden subjekt na straně nabídky (tzv. přirozený monopol). Monopol, dle této definice, není až takovým problémem, poněvadž, když je na trhu přirozeně pouze jeden dominantní hráč v určitém oboru či odvětví, znamená to, že buďto je onen podnik ve své činnosti tak dobrý, že není poptávka po konkurenci, anebo, že jsou tak velké překážky pro vstup na trh, že se žádný člověk nerozhodne konkurovat tomuto hráči v daném odvětví (respektive s monopoly a neefektivitami, které způsobují, je to složitější, tím se však nebudeme zabývat v tomhle článku, nýbrž v jednom z budoucích). Takovýto monopol nemůžeme považovat za socialistický prvek. Druhá definice monopolu zní, že se jedná o státem privilegovaného účastníka trhu, jemuž je jako jedinému umožněno produkovat statky v určitém sektoru. Takto definovaný monopol už skutečným problémem je, konkurence na trzích obecně vede k lepším výsledkům, a když se této konkurenci uměle brání, zbytečně se narušuje fungování trhu, z nějž by společnost mohla čerpat samá pozitiva. Mezi monopolní odvětví dnes spadá například školství, zdravotnictví či soudnictví.
3. Regulace
Regulace trhu omezují jeho fungování tím, že vytváří podmínky, které jsou účastníci tohoto prostředí povinni splňovat. Regulace navrhují a schvalují poslanci, tedy velmi úzká část obyvatelstva. Proto regulace velice často nereflektují skutečnou poptávku ve společnosti, nýbrž pouze pomáhají politikům či velkým korporacím, na úkor všech ostatních účastníků trhu. Regulace ztěžují potenciálním producentům vstup do odvětví a často se kvůli nim rozhodnou nezačínat ve své podnikatelské činnosti. Což v praxi znamená, že na trhu není tak velká nabídka zboží či služeb, jaká by byla v případě, že by byl trh opravdu volným (neregulovaným). A jak již zajisté víte, nízká nabídka zpravidla vede k růstu cen daných statků. Tím pádem jsou na tom, kvůli regulacím, spotřebitelé hůře.
Tedy, jak sami vidíte, společnost není zdaleka, tak kapitalistická, jak si někteří lidé myslí. To, do jaké míry se dnes nacházíme v kapitalistickém/socialistickém společenském uspořádání už nechám na Vás, avšak doufám, že po přečtení těchto odstavců, nikdo nepopře fakt, že tu s námi socialismus v určitém rozměru stále existuje.
Teď se však přesuňme k samotnému jádru tohoto článku, a sice k otázce, zda kapitalismus může za současnou environmentální situaci? Hlavním argumentem ekologických aktivistů proti kapitalismu je, že ekonomický růst (měřen HDP), který je prý způsoben volným trhem, je na úkor postupného ekologického kolapsu.
Musí však jít ekonomický růst vždy na úkor sociální a ekologické udržitelnosti – musíme pro záchranu planety opravdu nerůst? Pojďme se nyní krátce zamyslet nad tím, co mohou způsobit socialistická nařízení, omezující firmy v takové produkční aktivitě, která dle politiků není dostatečně zelená. Firmy se snaží maximalizovat zisk. Pokouší se s co nejnižšími náklady co možná nejlépe uspokojit preference spotřebitelů (s touhou po vlastním zisku). Tudíž, pokud dva zdroje při produkci generují koncovému spotřebnímu statku pro zákazníky firmy stejný užitek, pochopitelně si vyberou to nejlevnější řešení. A to je dnes, dle některých, neekologické a nežádoucí pro budoucí vývoj naší planety. Mnozí utilitaristé a ekologisté tak tvrdí, že dominantní strategie pro výrobu statků se neshoduje se společenskými zájmy. Uvažme nyní dopady státního „řešení“ klimatické změny. To se neobejde bez omezování svobodného podnikání. Pro příklad řekněme, že by stát zakázal od, v zákoně specifikovaného množství, emise CO2. Zřejmým důsledkem je změna produkční struktury. Firmy jsou donuceny změnit svoji ekonomickou aktivitu a využívat dražší (pokud tyto alternativní kapitálové statky nezačne stát subvencovat, což vytváří další zásadní ekonomické problémy) zelenější zdroje. Ať chceme nebo ne, mnohem větší náklady podniků na jejich výrobu se propíší i do cen jejich koncových výrobků, které jsou sice zelenější, ale dražší. Nemálo firem dodatečné náklady spojené s byrokracií a kompletní změnou jejich výroby položí, což ještě více tlačí na růst cen produkovaných statků. I kdybychom nijak nebrali v potaz morální stránku takovýchto agresivních opatření, které jednak narušují ekonomickou svobodu a jednak zapříčiní krach mnohých ekonomických subjektů, a zároveň nezpochybňovali negativní vliv emisí skleníkových plynů na postupné nebezpečné globální oteplování (což rozhodně není v mé kompetenci), musíme si jasně zodpovědět jednu zásadní otázku: „Jsme jako společnost připraveni a ochotni spotřebovávat méně statků za vyšší ceny a obětovat pro „záchranu“ naší planety pokles životní úrovně nás všech?“ Bojím se, že nad touto otázkou se zamýšlelo až nebezpečně málo lidí, kteří chtějí skrze státní mocenský aparát prosazovat radikální omezování svobodného podnikání. Pokud na tato „řešení“ chybí ve společnosti poptávka a lidé nejsou ochotni pro dobro planety zchudnout, mohou takovéto státní intervence vést k společenským nespokojenostem (ať už ze strany producentů, kterým stát znemožnil provádění původní výrobní aktivity nebo spotřebitelů, jejichž prospěch z obchodů se se zvyšujícími cenami a postupnou eliminací substitutů snižuje a snižuje), obrovským sociálním nepokojům či dokonce i občanským válkám a převratu politického režimu. Jsme ochotni tyto možné enormní budoucí náklady riskovat? Přesně tuto otázku by si měli klást tvůrci hospodářské politiky, obhajující regulaci neekologické produkce. Možná to zní, že až směšně nadhodnocuji ony možné náklady. Ovšem naše vyspělá společnost je skutečně dost citlivá na pokles životní úrovně. A výše zmíněné státní restrikce mají potenciál způsobit takové ekonomické problémy, které mnoho domácností i podniků nebudou schopni unést a budou se snažit vrátit svět zpět do původního stavu. Zde je ale velké riziko vzestupu populistické vlády, která bude lidem slibovat, že všechny problémy vyřeší za ně a že již nepřipustí další pokles životní úrovně. Inu ekologické regulace nevytváří problémy pouze ekonomické, ale i společenské a politické.
Závěrem bych chtěl zdůraznit ještě jednu moc důležitou skutečnost – ne všichni zastánci státních intervencí v oblasti ekologie se snaží o zmírnění či postupné eliminování negativních dopadů globálního oteplování. Někteří z nich (dle mého se již bohužel jedná o drtivou většinu) se nesnaží porozumět ekologii, co by vědě jako takové, ale touží po vrchnostenském řízení lidí a společnosti. Ideologie, které měly dříve různé odstíny rudé, se dnes postupně přeměňují v jednu velkou zelenou. Tito lidé nejsou vděčni za více tržní hospodářství a větší míru osobní svobody, naopak, chtějí jiným organizovat jejich život a rozšířit stát na takovou úroveň, při kterém je ona „fikce, pomocí níž se snaží každý žít na úrok všech ostatních“ (F. Bastiat) takřka totožná se společností. Zároveň ze všech lidé, kteří si dovolili vznést nesouhlas k jejich teoriím či dokonce poukazovat na rizika rozšiřujícího se státu a ubývající svobody, dělají zlé ignoranty, kterým vůbec nezáleží na tom, jakou podobu má příroda a kam spěje naše planeta. S těmito lidmi bohužel často nelze vést žádnou rozumnou debatu, neboť Vás odsoudí jen z principu toho, že jste měl tu drzost mít na „nezpochybnitelná fakta“ jiný názor.